ZPĚT
___________________________________________


Článek k výstavě "Digitální akt" v klubu Solidní nejistota
Únor 2007, autorka: Silvia Bóriková

Říká si jednoduše Daniel a nebere se příliš vážně. Tam kde by jiný o sobě řekl, že je kreativní počítačový grafik, řekne on, že čumí do monitoru a místo uměleckého fotografa se označuje spíše za mačkače tlačítek na digitálním fotoaparátu. Tak nějak to prý zmatlává dohromady a vycházejí z toho ty jeho fotografické obrazy. Jestli si je někdo umístí jako nadpostelovku do ložnice, nebo si Danielův obraz pověsí třeba do provozovny lahůdek, vůbec mu to nevadí, spíše naopak. Zdá se že je rád, když se jeho užité umění skutečně a radostně užívá. Toť je jeho postoj k sobě samému. Kdo ale umí, ten se vskutku nemusí příliš prožívat ani obsáhle mluvit o své tvorbě. Danielovy fotoobrazy k nám promlouvají svojí vlastní originální řečí, jsou nevšední, plné krásy a poezie. Jsou to akty a tváře, více i méně půvabných, ale i zcela obyčejných žen, které jsou proměněny tak, že musí být samy překvapené a okouzlené svým nově objeveným, nebo už dávno zapomenutým půvabem. Nejsou to žádné silikonové panenky, ale bytosti z masa a kostí, ženy které přehlížíme každý všední den na ulici, v supermarketu nebo v zaměstnání. Daniel jakoby je bral za ruce, odvádí je do svého světa plného vysněných kompozic a nápadů, snímá z nich závoj všednosti a hravě a něžně převléká jejich nahotu do stylů Retro, nebo Pop Artu a jiné je zase možné spatřit v plné kráse pouze s použitím 3D brýlí. Je to věčná a nevyčerpatelná píseň o kráse nahého ženského těla. Na Danielově vernisáži v Solidní nejistotě nám k tomu zahrál a zazpíval Vlasta Redl. A nedá se říci nic jiného, než že to bylo moc "fajné a pěkné".


___________________________________________

ZPĚT